Děda je dopis na rozloučenou, jelikož jsem neměla možnost se rozloučit.
Ahoj dědo,
vím, že tohle už ti nikdy nepovím, i když bych moc ráda. Je toho moc a vím, že ty bys mi pomohl. Vím, že bys mi řekl, jak moc jsem chybovala, ale že i tak mě máš rád, alespoň v to doufám. I když jsem si nevážila sama sebe, vždy jsem chtěla, abys mě měl rad.
Vím, že jsem udělala tunu chyb a nevíš, jak moc chybíš. Ani asi nevíš, kolikrát jsem volala do nemocnice, když jsi tam ležel, abych věděla, že žiješ, ani nevíš, jak bolelo, když mi neřekli, kde teď jsi, abych za tebou mohla jít a vidět tě a říct ti vše. Věř tomu, že kdybych to věděla, tak neodejdu do poslední chvíle a jsem tam s tebou.
Byl jsi pro mě jak táta, ne-li víc. Dodnes vzpomínám, jak jsem ti jako malá seděla na klíně na křesle a koukali jsme na televizi. Někdy jsem tak i usnula, protože jsem věděla, že tam je mi dobře a že jsem v bezpečí. Nebo jak jsi mě objal a prokřupal mi celou páteř, teď by se to hodně hodilo. Dokonce i jak jsi mi pustil Mešitu od Ortela a k tomu řekl: “To jsi netušila, že děda poslouchá tak moderní hudbu.”. Na naše rozhovory v autě po cestě.
Snažím se teď, co nejvíc jezdit za babi a je vždy těžké vidět tvoje křeslo prázdné. Je to rok, co jsem tě viděla naposledy a slíbila, že dojedu, ale nedojela. Už nikdy za tebou nemůžu dojet. Tolik mi chybíš.
A to bohužel není jediný slib, co jsem porušila. Třeba ten, že si nenechám nikdy udělat tetování a těch jich mám 17 ne-li víc. A bude další, které bude věnované jen tobě, ať ten mám vždy u sebe.
Miluju tě a moc mi chybíš…
Tvá Koc