Tyhle moje věty, fráze nebo jak to jen nazvat vznikaly několik let a byli to většinou výplody opilé hlavy psané lihovkou na zeď nad postelí. U většiny ten význam nechápu ani já sama, ale když tu mám být otevřená, tak tohle jsem taky já.
Je ráno a já tu sedím zas a znova sama ve světě dospělejch
Ať se kouknu, kam chci, nenacházím nikde tebe
Kdo mi ukáže, že tu nejsem sama a přitom lidmi obklopena
Kdo změní cestu mou a pomůže mi v tomhle světě zlejch
Kdo mě zamotá , tak že nenajdu cestu zpátky
A už tam zůstanu a už nikdy nebudu sama
Ale zatím tu bloudím a ty nikde, natož u mě
Má hlava volá o pomoc, ale pořád si to tělo nepřizná
Tak kde je problém, ve mně nebo v okolí
Jakou mě chce tenhle zkurvenej svět
Nemůžu už dál, nevzládám už dál jít tímhle
Na vše už navždy sama, nikdo nikdy se ke mně nedostane
Ale proč to dělám
Proč mě to tak láká, ale děsí ještě víc
Nedokážu se otevřít a ukázat, kdo jsem
Moje maska mě škrtí, ale nedokážu ji sundat
Proč tohle všechno?!
Proč tenhle zmatek?!
Už chci z toho všeho pryč
A začít znova
Zničená, ale přesto celá stojí a utíkám
Ale proč se vždy vracím
Co mě tu drží a nechce pustit
Co tu je tak silné, že mě to udrží ve svých spárech
Žádná inspirace nebo motivace jít dál a pokračovat
Co nebo kdo mě ukáže, jak dál
Kdo ve mně bude věřit
A nebude ode mě očekávat víc než mu můžu dát
Co vůbec můžu nabídnout
Na jednu stranu prej perfektní babu
Ale co na druhou?
Další lidskou kreaturu jako jsou všichni okolo
Možná jednu z nejhorší
Kdo vůbec jsem
Dezolát
Jak pokračovat dál
Měl pravdu, nejsem umělec, jen obkresluju a nemám vlastní nápad
Má cenu pokračovat vůbec
Nebo to mám vzdát a zbaběle zase utéct
Jen protože se nedaří
Zachovat se jako vždy a ukázat jí a jemu, že se nemýlili
Kdo ve mně bude věřit a pomůže mi jít dál
Kdo bude má múza a motivace
Potřebuju někoho, kdo mi to dá a bude mi věřit
Málo a přitom mnoho v tomhle světě
Blok jeden velkej zkurvenej blok v mojí hlavě
Nejde odstranit, nemizí a brání mi…