Začnu asi přímo tím, co je teď. Sedím s noťasem na baru, piju cider s vincentkou, abych se zbavila kocoviny ze včera. Snažím se si vybavit, co vše se dělo a neklepat se jako ratlík. Datluji do klávesnice a doufám, že nebudu muset pracovat dneska vůbec.
Tak nějak se zase vracím k tomu, že vše řeším alkoholem. Jako třeba nepochopení od někoho, koho začnu mít ráda nebo že mě málem vyhodili ze školy. Je to jednoduché a blízko.
Ano já vím, že se chovám šíleně a je mi to líto. Ale byla jsem až moc zraněná a bojím se, že budu znovu. Hodně věcí mě štve, ale o to víc mi chybí. I když se můžu snažit sebevíce, tak nikdy nemám pocit, že jsem dost, proto pak šílím, jelikož si přijdu, že dělám málo a nejsem dost. Chci jenom, aby mě měl někdo rád, byl se mnou, když mi bude zle, pomazlil mě po náročné směně nebo situaci v životě. Nepotřebuji, aby to byl výherce soutěží krásy, stačí mi, aby byl můj a já jeho.