Ahoj mami,
Tohle bych ti nikdy nedokázala říct do očí, jelikož vím, že by to dopadlo špatně. Nepochopila bys mě a já bych byla zase za tu špatnou a na to nemám sílu už.
Já vím, že jsi nebyla připravená na to mít mě a nikdy si to v sobě nedokázala správně zpracovat. Ale já potřebovala mámu stále, ne jen v těch dobrých chvílích. Já potřebovala láska a slyšet, že jsem dost, že mám cenu stále. Ne abych trpěla za chyby a poslouchala, že „Až se ti děti ve škole budou smát, tak jim řekni, že máš hubenou maminku a že z toho vyrosteš.“ či „Můžeš to zkusit, alespoň pak uvidíme, že to nemá cenu.“.
Nemůžu tě stále omlouvat se slovy: „Máma je máma.“. Protože netuším, co ta slova znamenají. Víš jaké to je, když nedokážeš nikomu věřit? Když jsi zmatená v tom, co chceš a hledáš? Že když ti někdo dá to málo něhy, tak je ti jedno za jakou cenu? Já potřebovala mámu, kde jsi byla? Já vím, že bys mi řekla, žes tam byla a já tě odmítala. Ale zajímal tě někdy ten důvod? Protože ty jsi tam byla, ale máma tam nebyla. Mám stále tendenci někomu ukazovat, že za to stojím a velmi lehko mi může kdokoli ublížit. Víš proč? Protože mi dá něhu a já pro něj udělám cokoli a zakoukám se do kousku té něhy.
Vždy si vybírám to, co znám od tebe a co je mi blízké a to mě ničí… Už to nedávám, já už jen chci to, co měl každý. Chci jenom lásku a pochopení. Někoho, kdo nebude hledat jenom ty chyby a kvůli nim odejít.
Moje krásné sebedestrukční sklony. Kdy asi dosáhnu konce?
Nikdy nevymažu z hlavy to jedno odpoledne. To jedno odpoledne, kdy jsi mě zničila…
Promiň, že jsem nebyla dost…
S láskou
tvá Koc