These days…

Jsou ty dny, kdy sedím venku, poslouchám hudbu a jenom jsem. V tyto dny bych nejradši vzala telefon a zahodila ho hodně daleko. Prostě jenom být… K čemu jsou nám technologie, co nás oddělují od našeho okolí a vzdalují nás od života. Co mě drží od toho ten telefon nezahodit a jenom žít? Co to je?

A jsou ty dny, kdy si přeju být někým jiným… Někým, kdo zná “mít rád”. Kdo nemotá důvěru s nedůvěrou dohromady. Někým, kdo hned nepodlehne trošce něhy. Někým, kdo zná svou cenu. Docela nedávno jsem slyšela jeden song o holkách z medu a skla (název Honey and Glass) a přála bych si být takovou holkou. Ony znají svou cenu. I přes to, že si v dešti tančím oblečená běžně a i si občas v noci se sluchátky střízlivá tančím městem a užívám si to. Ale přes to, občas sedím v noci na střeše a ptám se sama sebe:“Jsem dost? Budu někdy dost?“. A přitom, když se pro někoho snažím být dost, tak často dostanu akorát ignoraci nebo jsem za „umanutou stíhačku“ a ono to bolí, jelikož já nechci moc. Chci jen kousek něhy za kterým ti jsem schopna dát sebe, pokud o to stojíš. Ale jak poznat, zda o to někdo stojí a já ze sebe nedělám jenom pitomce… Jak nebýt z těch mezilidských vztahů tak moc zmatená. Chci poznat to kouzlo, kdy znám svou cenu a své místo ve světě. Musí to být kouzelně krásné a úžasné.

Ale jednoho dne budu svou cenu znát, jednoho dne se to možná naučím. A taky jednoho dne najdu toho, kdo tu mou cenu ocení a já nebudu nazývána slovy, co bolí a nebo ignorována.

Jen kdyby mě někdo bezpodmínečně miloval…