Jak můžete číst v názvu, tak tenhle článek bude o tom, jak jsem porušila svoje zásady a šla do něčeho, co bych asi jenom tak neudělala. Pro ty krátké pocity, že jsem princezna, tak to stojí asi za to. Ale co ty momenty, kdy on je na balkóně, telefonuje s ex a já sedím na posteli s noťasem, sluchátky a píšu tyhle řádky.
Před nedávnem se objevil někdo v mém životě. Což není tak neobvyklé. Co ale je, tak je to, že se rozváděl a má děti. První 2 zásady porušeny a pak ještě jedna. A to ta hlavní „Co je v domě, není pro mě.“. Možná zní jako pitomost, ale věřte tomu, že tuhle zásadu by měl mít každý, jelikož když to nevyjde, ublížíte si, tak toho člověka budete vidět stále a bude to bolet. Moc dobře víte, že já vždy pálím všechny mosty a nenechávám si dopsané kapitoly v životě, ale to jenom díky tomuhle pravidlu.
On mi sice dávál pocit „princezny“ a naprosté úžasnosti, ale na jak dlouho? Šla jsem do toho, že tento vztah má datum spotřeby, jelikož můj plán je za rok opustit Česko. Jenže to nevydrželo ani ten rok. Skoro 2 měsíce naprostého štěstí a upřímně to stálo za to. Užila jsem si každý moment. Zamilovala jsem se do kluka, co se mnou ve 3 ráno seděl před brankou a povídal si se mnou. Tento kluk mi za 2 měsíce ukázal moc věcí a za to jsem mu vděčná. On to možná ani netuší a já mu to asi nikdy neřeknu, ale pozměnil mi pohled na svět, aniž by to věděl. S ním se poprvé na veřejnosti koupala nahá v přehradě a bylo mi jedno, že mě někdo uvidí. Poprvé jsem jela na motorce. A jenom jsem si to všechno užívala. S ním jsem to byla já a to si hodlám ponechat. Sice to trvalo krátce a ten konec mě velmi zasáhl. Přišel velmi nečekaně a já nebyla připravená a nechtěla jsem o to přijít tak rychle a nečekaně. Konec mě zlomil víc než jsem chtěla, ale to se dalo čekat. Po dlouhé době to bylo opravdové a silné.
Celé 2 měsíce jsem věřila, že ex je minulost. No nebyla. Ale na tom já nic nezměním, občas je i veškerá snaha, co může člověk vyvinout málo. Jdu dál jenom s pár změnami v životě, kdy už vím, co chci znovu najít a co v životě potřebuji. A za to ti děkuji.
Chybí mi ten kluk, co se mnou seděl a před brankou a vždy bude mít místo v mém srdci. Ale hlavně mi chybí jeho děti. Ony byly úžasné a probudily ve mně něco, co jsem netušila, že mám v sobě.
Jediné, co bych ti ještě chtěla říct: „Pamatuj na moje slova, co jsem ti řekla, ty to totiž stále platí. „
Děkuji, že jsi mi ukázal, že princezny existují…